Minulost běsnící i bujará. Jan Špaček →
Vydařený čtvrteční koncert Filharmonie Brno v Besedním domě musel potěšit opravdu každého, posluchače rozličného věku i vkus. A nadšení bylo v sále cítit, i přesto, že se na klavír hrálo i celou šíří předloktí.
Dramaturgický záměr večera měl také na Brno nezvyklou hloubku a šíři, jakou nezachytí žádný slogan ani titul. Proto oficiální název večera Pohledy do minulosti zdaleka nevystihuje, co vše se odehrálo. Jde ostatně jen o slova, zde hovoří hudba, pro niž jsou, jak víme, slova směšná. Architektura programu využila toho, že kromě skladatelů starších a novějších je tu ještě jeden, do značné míry unikát, který se obojímu vzpírá. Svár intelektu a tvůrčího zápalu u skladatele Alfreda Garrijeviče Schnittkeho dlouho nemohl vyústit v konkrétní řešení otázky tvůrčího stylu. Nesmírně bohatá zkušenost chlapce Alfreda s hudbou, kdy měl díky otcově práci ve dvou poválečných letech možnost žít ve Vídni a navštěvovat tamní představení a koncerty, jej však k hudbě připoutala velmi pevně. Pestrý původ (Rus, Němec, Žid) mu zároveň znesnadnil stát se běžným hlasatelem národní hudební tradice, vždy hledal širší kontext, hloubku, do jaké dosud nikdo nepohlédl. Nejednou jej hloubání dovedlo do sfér duchovních. Přiklonil se nakonec k syntéze (synkrezi) všech stylů a epoch, jako by nad nimi vládl. U Schnittkeho zkrátka nikdy nevíme, jaké to bude, jen si můžeme být jistí, že jsme něco takového ještě nezažili.
Jeho Koncert pro klavír a smyčce je doslova omračující a efekt byl) na úvod zvýrazněn zařazením Bachova desetiminutového cembalového koncertu BWV 1056 (hraného v souladu s častou praxí na klavír. Zrod této koncertantní formy rezonoval v symbióze i v kontrastu se Schnittkeho půlhodinovým jednovětým kolosem, v němž nedohlédnutelná složitost střídala naivní prostotu, bolestivá hluková masa tichou prázdnotu a tíže života dětinskou radost. To není jen Pohled do minulosti, to je minulost sekaná do kamene sbíječkou. Druhá polovina pak přinesla dva další pohledy v čase zpět: Ravelův a Stravinského. Oba jsou o poznání laskavější, jež z hudby starých dobrých mistrů odstraní vnitřnosti a plní je vlastní nádivkou – rozjívenou, někdy i podvratnou, ale stále velmi zábavnou. Ravel vepsal svoji poctu F. Couperinovi symbolicky na náhrobek, aby tím zároveň uctil přátele padlé v zuřící Velké válce. Prorok neoklasicismu Stravinskij si zase oblíbil navléknout se do převleku někoho z dávných kolegů, v tomto případě Pergolesiho, a následně z něj explodovat. Pomyslná souhra starého a nového se zdála úspěšná i v publiku v celé šíři jeho preferencí a generací.
Večer byl pro sólisty včetně těch z orchestru náročný i zrádný, dal jim ale také šanci vyniknout. Nevšedním způsobem tuto příležitost ve druhé půli využila především mladá hobojistka Marcela Mrázová. Podpořila ji v tom zjevná empatie ze strany spoluhráčů v orchestru a především ze strany živelného jihoamerického dirigenta Ilyiche Rivase, který měl pro její sóla zjevnou slabost a dal jim nebývalý prostor. Běhy v Ravelově Náhrobku zvládala s naprostou lehkostí, jako by cvičila stupnici C-dur. Ve Stravinského Pulcinellovi excelovala v mnoha podobách: jako mistryně lyrické kantilény i dramatického přednesu. Stala se jakousi druhou sólistkou večera, opanovala druhou půli a lze předpokládat, že se tento koncert pro její další kariéru stane památným. První relevantní zmínka o ní je z novin z roku 2014, kde komentuje svá očekávání od nově vytvořené mládežnické filharmonické Akademie, kam měla nastoupit v září 2014: „Budeme studovat orchestrální party spolu s filharmoniky. A jednou za nějaký čas vystupovat s orchestrem.” Nadšeně s novinářkou hovoří o svém náročném nástroji a dodává: „Beru to jako další zkušenost, kdyby se naskytla příležitost, ráda bych se členkou filharmonie stala.” Sám jsem ji na koncertě Filharmonie Brno zaregistroval poprvé, na webu orchestru mezi členy nefiguruje, zato ji jako členku orchestru najdeme na webu brněnského Národního divadla. Po trumpetistovi Františku Křížovi je to minimálně druhý úspěšný příchod výjimečného mladého talentu do orchestru opery z angažmá ve Filharmonii Brno, ovšem bez toho, aby filharmonie získala rovnocennou náhradu. Zamyslí se někdo nad tím, co je příčinou?
V první půli dominovala charismatická ruská pianistka Polina Osetinskaja. Bachův koncert f-moll pojala jako příslušnice ruské školy velmi důrazně, každý tón dokonale artikulovala a umožnila mu znít jako zvon, nepřeháněla však pedalizaci. Připomínala Svjatoslava Richtěra (i tím, že hrála překvapivě z not), ale i takového Glenna Goulda. S výjimkou použitého nástroje a celkově vysoké dynamiky by se Osetinskaja v agogice snad shodla s interpretační školou zaměřenou na historicky poučený přístup. Ve Schnittkem je ovšem třeba mnohem víc než jen technika a správná představa. Čeká se tady buřičská odvaha, tvrdost výrazu a neochvějná víra ve správnost celého nezvyklého interpretačního záměru. Zde se Osetinskaja ukazuje být znamenitou nástupkyní erbovních Schnittkeho interpretů pianistky Viktorie Postnikovové a jejího manžela dirigenta Gennadije Rožděstvenského. Provedení v podstatě sama vedla, což bylo dáno i občasnou nepozorností dirigenta, který ji očima moc nesledoval. Ovládla celý prostor a škoda jen, že nebylo aspoň trochu ztlumeno osvětlení. Celková působivost jejího projevu je dozajista dána především partiturou, která vyžaduje velkou interpretační individualitu, ona ale danou šanci dokázala využít na maximum, nad očekávání.
Jako přídavek zazněla slavná a především v Rusku velmi populární Silotiho romantizující úprava Bachova Preludia e-moll z prvního sešitu Dobře temperovaného klavíru (BWV 855). Osetinskaja využila přehledné sazby k zajímavému efektu: „nekonečnou” melodii v šestnáctinových notách hrála čím dál tišeji, zatímco arpeggiový akordický doprovod zesilovala. Melodie přesto vynikla, nikoliv dynamikou, nýbrž působivým přednesem a bezchybným úhozem.
Venezuelský rodák Ilyich Rivas, potomek starého dirigentského rodu, oslaví příští měsíc teprve čtyřiadvacáté narozeniny. Od útlého dětství vyrůstal s rodiči ve Spojených státech a některé epizody z jeho života připomínají osudy zázračných dětí. Atlanta Symphony Orchestra prý jako profesionál dirigoval již v 16 letech a nyní již výčet jeho spolupracujících těles zabírá dva odstavce textu. Nutno zopakovat, že dosud nikdy neměla Filharmonie Brno příležitost spolupracovat s tak znamenitými dirigenty. Pokud by se situace nedejbože opět zhoršila, bude se na jména jako Scaglione, Buribajev, Liebreich či právě Rivas vzpomínat jako na zlatou éru.
Rivas je i ve svém věku velmi originální osobnost, možná ale právě díky svému mládí. V hudebnících dokáže probudit mimořádný elán a také dobrou náladu, usmívali se i takoví, které na koncertech po dvacet let nevídám jinak než zakaboněné. Rivas toho dosahuje nejen přesným gestem, ale také výraznou mimikou. Po většinu času má krajně široký úsměv, nafouknuté tváře, hudebníky ovládá pohledem a všelijak se na ně šklebí, navíc u toho většinou vypadá jako herec Pavel Liška. Nejde tu jen o legraci, ale i o schopnost získat si respekt a především intenzivní pozornost. Zřejmě ještě během procesu zkoušení se Rivasovi podařilo z hudebníků vykořenit veškerou tendenci nevyčnívat, v Brně bohužel tak častou. U všech nástrojů vsadil na maximální ostrost výrazu. A tak koncertní mistr Pavel Wallinger zněl ve Stravinském, jako kdyby hrál první housle v Janáčkových kvartetech, celkově byl velmi průrazný a důsledný. I úvodní Bach byl vcelku svěží, podařilo se potlačit vibrato a částečně mobilizovat drobnokresebnou agogiku. Schnittke byl v orchestru zvládnutý, nedocházelo k rušivým momentům, nicméně u významných nástupů jednotlivých smyčců by slité akustice Besedního domu slušel větší hráčský důraz. Přece jen toho zvuku bylo na subtilní Besední dům příliš. Špičkoví akustici, kteří se chystají do Brna řešit nový koncertní sál, by mohli vzít melouch a navrhnout jednoduše demontovatelné akustické opatření i na orchestrální koncerty v Besedním domě.
V Ravelových prchavých větách Náhrobku Couperinova byl Rivas orchestru dobrým sluhou, vzorně dával nástupy a přizpůsoboval zvuk sólovým výstupům, v nichž vynikl také klarinetista Lukáš Daňhel. Celkově volil vysoká tempa. Pulcinella je tak jako ostatní Stravinského skladby ve svých efektech vyhraněná a umanutá a nezbývá než dostát náročným a výstředním interpretačním finesám. Zde se rozjásala celá kapela, poprvé se výrazněji prosadily žestě. Strhující Stravinského gejzír gradoval až do elektrizujícího konce, kdy se i sám Rivas nechal strhnout vírem Pulcinellových legrácek a sám zahrál velmi povedenou loutku. Kulturní šok ale musel dirigent zažít při závěrečném aplausu, kdy jej ani jeden z pětice kontrabasistů nesledoval a nepovstal, takže nemohli být ani po opakovaných pokusech přede všemi oceněni. Do obecenstva takto civěl i koncertní mistr, ten však nakonec ještě stihl zareagovat.
Podařil se vskutku hvězdný večer plný běsnění a posléze nepatetického veselí. Zapomenout nesmíme ani na dramaturgii, která stála na počátku tohoto velkého úspěchu.
Jan Špaček. Brno – město hudby (Česko)